6.pokračování životního příběhu Petry Lukešové

• Články o výživě a tréninku
• před 7 lety

Vítáme vás u dalšího *6.pokračování životního příběhu Petry Lukešové*, ostatní díly najdete na našem profilu :

Sluníčko mi praží do zad. „To byl hodně blbej nápad jít ve 30 stupních běhat na stadion.“ Funí za mnou jedna ze spolužaček a ovívá se sešitem. Nechápu, na co si stěžují, zas takové teplo není a skrytá do vrstvy mikiny a zateplených legín se zachumlám ještě více. Pohání mě strach a buší mi srdce, panebože, někdo mě uvidí cvičit. Každý týden mě chytá po celém těle panika, když nastane sedmá hodina a hned po odpolední pauze, kdy se snažím vysvětlit spolužačkám, proč nemám žádný oběd, začíná dvouhodinovka tělocviku. Nedělá mi problém doma obvykle si jet svoji písničku a zacvičit si dvě hodiny v kuse běh, 500 dřepů a 500 sklapovaček, ale když nastane sportovní akce ve škole, všímám si, jak všechny zraky se upínají na mě. A to se mi nelíbí. „Připravit. Ke startu. Pozor. Teď!“ Zmáčkne učitelka tělocviku svoje stopky a dav o pěti slečen se v krátkém sportovním oděvu, a mě zahalenou do skafandru, vyřítí po startovní čáře směr dva a půl kilometru vpřed. Neuběhlo ani tři sta metrů a sotva popadám dech. Cítím, jak vzduch, který vdechuji otevřenou pusou do kořán se přeměňuje na tvrdé balvany, které na prázdno polykám. Cítím, jak se mi plíce smršťují stále víc a víc a moje nohy jsou těžké jako z oceli. Snažím se sebrat se a uvědomit si, že přeci doma každý den jedu taky svoje tréninky a dnes mám za sebou jen tři hodiny cvičení, ale moje unavené tělo si říká svoje. Prostě dál nepoběží. Neuběhla jsem ani první kolo a zastavuji. Nohy se mi zaboří do země jako by z ní vyrostly a dál se nepohnou, prostě ne a ne. Lapám po dechu a vidím ostré světlo slunce, jenž dopadá na moje jediné odhalené konečky prstů. „Jsi v pohodě?“ Slyším za sebou hlas, ale nedokážu ho rozpoznat. Vše se kolem mě točí a já nevím, co se se mnou děje. „Haló?“ Slyším už přes zavřená víčka, moje tělo padá k zemi, tak pomalu, jako by kdosi spustil z třetího patra na zem ptačí pírko, lehké, jako letní vánek. Otevírám ztěžklé oči, pomalu se mi rozkmitávají řasy a nade mnou stojí hlouček studentů i z jiné školy. „Jak se cítíš?“ Podává mi láhev se sladkou šťávou učitelka. Zakroutím jen hlavou a vytřeštím oči, představa, že se napiju tak něčeho odporného mě dohání k šílenství. „Musíš se napít jsi úplně bledá.“ Postaví mě na nohy a rve mi znovu do ruky červenou láhev. Vezmu si ji a s třesoucíma se rukama jí položím ke svým rozpraskaným rtům, udělám, že se napiju a místo toho jen na prázdno polknu své sliny, které mi v puse už docela vyschly. Dieta funguje výborně, cítím, jak mám krásně vysušené tělo. To už určitě ty tuky mizí.
„Kdybys jedla a nebyla tak hubená, tak se tohle nikdy nestane.“ Začne na mě provinile křičet a všechnu vinu klade učitelka na mě. Co si o sobě vůbec myslí? Nejlepší kamarádka Eliška mě vezme za ruku a vleče na lavičku. „Neposlouchej jí.“ Hladí mě po dlani a ohlíží se na naší zrádkyni. Co jí je do toho? Chci nahlas zakřičet, ale v krku mám knedlík, velký ostnatý kus čehosi, který mě brání i v nadechnutí. Je mi do breku, ale nemám sílu brečet. Chci utéct odsud od lidí, kteří se mi smějí, ale nedokážu ani ujít kousek cesty po svých.


Nervózně poklepávám propiskou o učebnici němčiny. Podívám se na hodiny a zase zpět na svou roztřesenou dlaň. Ručička ukazuje stále na desátou hodinu, a ne, a ne se pohnout dopředu. Jak dlouho do přestávky ještě ksakru zbývá, hrozně dlouho sedím a cítím, jak mi kosti na zadku začínají vyrývat do židle své znamení, že jsou dost tvrdé. Dám si nohu přes nohu, ale při tom aktu mě tak píchne v noze, že bolestí zaúpím. „Au.“ Začnu si třít oteklé místo na noze a snažím se nevnímat palčivou bolest pod vrstvou legín a Jean zároveň. Deset hodin a jedna minuta, nedokážu se ani na vteřinu soustředit na nic jiného než na to, jak každým okamžikem dalšího a dalšího sezení se mi pod kůži dostává gram po gramu tuku. Té žluté a nechutné vrstvy, jež jsem se tolik let snažila zbavit, ale marně. Z ničeho nic mi nahoru vystřelí ruka, jako o závod. „Ano?“ Odtrhne se od tabule naše učitelka a bílou křídu položí zpátky na hromádku prachu. „Můžu jít na záchod?“ Přecedí se mi přes zuby krkolomná věta a za pár okamžiků už vycházím ze dveří učebny. Když vejdu na chodbu, pomalu po špičkách se rozeběhnu do místnosti s dřevěným nápisem „WC, rychle obhlédnu celou situaci. Všechny dveře kabinek otevřené do kořán, v umývárně ani noha.
Podívám se před sebe na bílou, holou zeď, ze které pomalu ale jistě odpadává jedna po druhé kachličce. Přijde mi líto, že nic nedokáže být věčně dokonalé. Rychlostí blesku skočím před zrcadlo, jediné, maličké v místnosti a snažím se najít správný pohled, který mi umožní dokonalý výhled na mé tak nedokonalé a špekaté břicho. Pomalu mi jdou vidět kyčelní kosti, ale přitom mám zvláštní bochánek dole na svém bříšku. Snažím se sebrat se, ale moje dlaně upadnou na umyvadlo, do které se pomalu skoulí slza, připomínající zrnko hrachu. Nemám sílu už dál cokoliv jíst a nemám sílu cokoliv zkoušet, potřebuji účinné triky na to, jak se zbavit téhle ohyzdnosti. Utřu si oči, jako bych popadla nový dech a vrátím se zpět mezi kabinky záchodů. Bez myšlenek vyskočím a se zpevněným tělem dopadnu do dřepu a udělám klik. Takhle to zopakuji ještě třikrát, cítím, jak se mi nožky začínají klepat a když si vyhrnu břicho, vidím, jak zběsile se za rychlostí dechu rozpohybuje. Musím zkrátka víc cvičit a méně odpočívat, a tak hodinu, co hodinu ve škole odcházím na krátké pauzy si odcvičit svoje tříminutové nakopávací cardio.

Chcete změnit svou postavu ? Navštivte http://shop.ziskejtelo.cz a vyberte si z mnoha produktů, které vám pomohou k lepší postavě.